Baldur’s Gate 3 – poklad mezi současnými hrami
Naprosto dodělaná hra hned při vydání, minimum bugů, pružné reakce na požadavky hráčů, skvěle napsané postavy, příběh, který chytne, a naprosto dechberoucí vizuál – to je jen špetka chvály, kterou hráči pějí na adresu Baldur’s Gate 3. A že se jedná o klenot mezi současnými AAA tituly opravdu potvrzuje na každém kroku. Hra měla původně vycházet na podzim tohoto roku, vývojáři z Larian Studios se ale z obav, aby ji nezastínil dlouho očekávaný Starfield, rozhodli pro vydání již v srpnu na PC a v září na PlayStation.
Nový standard her?
Na začátek chci říct, že jsem hráč, který miluje dobře napsané příběhy a postavy. Zajímá mě samozřejmě i dobře vyvážený combat systém a grafická stránka hry, ale pokud je dobrý příběh a postavy, ke kterým si během putování dokáži utvořit silný vztah, jsem schopná hře hodně odpustit. A moje naprosto první místo v srdci si získala série Dragon Age a Mass Effect od studia Bioware. Když jsem tyto hry dohrála, byla jsem přesvědčena, že laťka ve storytellingu a perfektním napsání postav byla posazena tak vysoko, že už ji nikdy nikdo nepřekoná. Později jsem se dostala ke hraní Zaklínače od CD Project RED, který se k tomu dost přiblížil, avšak Dragon Age a Mass Effect mají navždy speciální místo v mém srdci a obě série zůstaly nepřekonané. Až do teď. Poprvé od roku 2015 mám pocit, že jsem narazila na zlatou žílu gamingu. Že dobře napsané postavy a chytlavé příběhy nevymřely. Že mezi tou záplavou nedodělaných her, otřesných vizuálů, nesmyslných příběhů, repetitivních fetch questů a mikrotransakcí, se někdo rozhodl, že to chce dělat jinak. Líp. A že dá hráčům přesně to, po čem touží. A já ze srdce děkuji.
Nová éra gamingu?
Hráčská komunita se naprosto shoduje v jedné věci – a tou je, že Larian Studios nasadilo novou laťku pro současný gaming. Neberte mě špatně, v posledních letech určitě vznikly dobré hry, avšak momentální standard je více než bezútěšný. Vývojáři si zvykli, že pokud při releasu vypustí napůl nedodělanou hru, která se pro množství bugů ani nedá dohrát, má zastaralou grafiku, děravý příběh, případně se bez nudného grindu daleko nedostanete, tak hráči si ji stejně koupí. I za cenovku 60 Eur. Po stížnostech vydají pár opravných patchů, na které si komunita musí poctivě počkat. A mnohdy to pak dopadá tak, že za svoje peníze můžeme hru hrát až s několika týdenním zpožděním a mnoho bugů za vývojáře opraví neoficiální cestou modeři. Dalším častým nešvarem je placený kontent (v podobě Season Passů), mikrotransakce (u placených her naprostý nesmysl) nebo naprosto nepochopitelné cpaní multiplayeru do čistě singleplayerových záležitostí. Ano dívám se na tebe, EA. Ale teď se ukázalo, že to jde dělat i jinak, pokud studiu záleží i na něčem jiném než vyrýžovat z hráčů peníze. A zatímco Larian Studios za toto rozhodnutí sklízí chválu, velká studia se začínají obávat, že by svou práci museli dělat poctivě. Několik z nich dokonce vydalo prohlášení, že „Baldur’s Gate 3 by hráči rozhodně neměli brát jako nový standard her, že to je spíš výjimka.“ A já si říkám proč.
Perfektní už v předběžném přístupu
Baldur’s Gate 3 bylo poměrně dlouho ve vývoji a hráči si mohli zakoupit i předběžný přístup, kde si mohli projít v podstatě celý první akt hry. Zároveň však vývojáři varovali, že finální hra bude hodně změněná, což se později ukázalo jako pravda. A musím říct, že to byla láska na první spuštění. Hned od začátku mě příběh plně vtáhl do hry, společníci byli více než zajímavý a svět byl naplněný poutavými questy. Ve hře mám k dnešnímu dni skoro 400 hodin, z toho minimálně 100 bylo v předběžném přístupu. Hru jsem dohrála s custom origin jako ranger Tav a i na Dark Urge jako sorcerer. A moje dojmy v kostce? Jedním slovem obrovské, jak do hloubky, tak do šířky. Každý ze tří aktů by mohl být vlastní epické RPG, přeplněné propracovanými dungeony, pamětihodnými úkoly a jedinečnými situacemi, které nabízejí opravdu děsivé množství svobody pro hráče. Je to hra přeplněná rozhodnutími, kde každý krok vyvolává další možnosti, které vás lákají z vyšlapané cesty. A ta svoboda je něco, co jsem opravdu nezažila v žádné jiné hře. Máte zde možnost udělat téměř cokoliv. Vyřešit dané situace jakkoliv. Proházet si pořadí, v jakém chcete úkoly a situace řešit, a hra pružně zareaguje na vše, co uděláte. Vaše rozhodnutí mají opravdu dopad – i ty nejmenší.
Navázání na přechozí díly
Určitě mají výhodu všichni, kdo si zahráli předchozí dva díly. Baldur’s Gate vyšel v roce 1998, následován Baldur’s Gate II v roce 2000. Obě hry vyšly pod taktovkou Bioware v kooperaci s Black Isle. Obě tyto hry pak dostaly v pozdějších letech svou „Enhanced Edition“, která obsahovala i všechny DLC. Pokud přihlédnu k předchozím dílům, příběh na sebe příliš nenavazuje, i když rozhodně se tam najde mnoho referencí na události, které se tam staly. Přeci jen, získáte dva společníky, kteří byli událostí prvních dvou her přímo přítomni a pro hráče je to tak úžasná nostalgie. První díl se točil zejména kolem boha vražd Bhaala a jeho zkažených potomků, kteří na svou stranu strhávali stoupence a snažili se ovládnout město Baldur’s Gate. Vy jste pak v kůži jednoho z těchto potomků proti této hrozbě bojovali. Druhý díl se točí kolem záporáka elfího mága jménem Irenicus a v dalších příbězích se vrací hrozba Bhaalových potomků, které musíte porazit. V neposlední řadě se tu setkáme také s Mindflayery (Illithidy nebo Mozkožrouty, pokud to chcete česky) a jejich kolonií, ze které se musíte dostat. I když je třetí díl samostatnou hrou, lze ji brát i jako sequel – odehrává se totiž cca 100 let po událostech ze dvojky.
Našláplý příběh
Vyprávění začíná nepříjemným zjištěním. Totiž – byli jste nakažení parazitem, pulcem, který vás nakonec v bolestivém procesu přemění v Mindflayera. Tento stav vás zbaví identity a svobodné vůle, když se stanete agentem Velkého Plánu, snažícím se přivést vesmír k existenci, kde každý je zlým obludným monstrem. Ale tento počáteční šok rychle ustupuje cestě dobrodružství volného pohybu v divočině, evokující klasické dobrodružství DaD. Hned v prvním aktu se setkáte s uprchlými Tieflingy, kteří našli dočasné útočiště v druidském háji. Potkáte téměř všechny své společníky. Zjistíte, že divný artefakt, který nesete vás chrání – a co víc, je v něm ukryt někdo, kdo vám chce pomoci nebo alespoň chce, abyste si to mysleli. Narazíte na kult Absolutna – nového boha, který svým stoupencům našeptává do ucha svou vůli. Nakonec se však dozvíte, že je všechno trochu jinak. Dostanete se do velkého skřetího kempu, kde vás čekají důležitá rozhodnutí, jejichž důsledkem se může drasticky změnit směr celého příběhu. Dostanete se do křížku se zlomyslnou ježibabou, která se usídlila v bažinách a plní lidem i nelidem jejich přání. Samozřejmě za strašlivou cenu. Dále se podíváte do kláštera, kde si udělali jesle a svou základnu Githianki. Projdete se děsivým Underdark (Podtemno), kde na vás číhá nebezpečí (ale i překvapení) na každém kroku. Musíte se živí dostat přes zemi, na které leží Stínová kletba, která vysává život ze všech, kteří se odváží do ní vstoupit. Najdete i celou Mindflayerskou kolonii, kde vznikají vojáci ve službách Absolutna. A velmi záhy také zjistíte, kdo nebo co tento bůh vlastně je – a kolik vás jeho poražení bude stát. Nakonec se dostanete i do Baldur’s Gate, kde na vás číhají politické převraty, boj o moc a hromada nevědomých civilistů v nebezpečí. Všechny události ale směřují k vašemu největšímu přání – léčba pulce. Jakou cestu k vyléčení si zvolíte? Co všechno jste ochotní udělat pro záchranu svého života? Čeho všeho se vzdáte, nebo lépe, co jste ochotní obětovat?
Změna atmosféry
S každým dějem se nezmění pouze místo, ale i atmosféra a naléhavost celé hry. Zatímco v prvním aktu si poměrně vesele chodíte po krásně barevných lokacích, akt 2 jde místy do čistého hororu. Temná zákoutí osvětlená jen tlumenou září z měsíční lampy, pokroucená děsivá monstra, traumatizované NPC postavy, ne vždycky veselé důsledky rozhodnutí z předchozího aktu – to všechno na vás dolehne jako těžká deka. Místy mi lokace atmosférou trochu připomínaly Dark Souls nebo Bloodborne. Jak moc ale tento akt bude temný, záleží na vašich rozhodnutích. Možná ne vždy víte, jaký příběh píšete, ale vždy jste jeho autorem . Hororová atmosféra ale rozhodně přetrvává i po zbytek hry. Samotné město Baldur’s Gate mě při příchodu do třetího aktu doslova ohromilo svou velikostí. S nostalgií jsem si vzpomněla na sekvenční mapu z prvního dílu a s radostí poznávala některé známé lokace. A jak se říká – pod lampou je největší tma. A právě ve městě sídlí všechna špatnost, která se ale často maskuje a občas vás donutí pořádně přemýšlet, zda vaše dosavadní rozhodnutí byla správná. Dostanete se do spletitých politických intrik a teritoriálních válek zločineckých gangů. Nesmírná různorodost úkolů působí, jako byste kombinovali deset různých deskových kampaní, ale Larian dokázal udržet věci překvapivě souvislé, splétající stovky odlišných nití dohromady. Vraždy, manipulace, chamtivost, touha po moci, špinavá politika – poddáte se a podlehnete, nebo budete lidmi vnímám jako hrdina ze starých časů? I když jsou jednotlivé akty dost odlišné, je dojemné, kolik věcí se přenáší z aktu do aktu v závislosti na vašich rozhodnutích. Na první pohled nevýznamné postavy, které můžete snadno minout, mohou hrát neuvěřitelně důležité role v nadcházejícím příběhu, a nikdy nevíte, kde na ně narazíte. To platí zejména o skupině uprchlých Tieflings. Pokud však všichni skončí mrtví v prvních hodinách kvůli vašim činům (nebo vaší nečinnosti), dramaticky se tím mění celkový charakter dobrodružství. Konec třetího aktu se nese ve znamení odhalování pravdy. Zjistíte, kdo stojí za politickými machinacemi, kdo je Absolutno, jaké hrozné věci se děly na pozadí všech událostí, jakou roli v tom hrají bohové a také to, kdo je tajemný pomocník z artefaktu. Čeká vás také nepříjemné překvapení a rozuzlení, které navazuje na předchozí díly (a bude se vás velmi dotýkat, pokud hrajete za Dark Urge). Sami se pak budete muset rozhodnout, na kterou stranu se přidáte, komu budete věřit a jaký závěr vašemu příběhu vlastně dáte. Budete hrdina? Záporák? Nebo jen osoba, která zapadne v dějinách Faerúnu?
Přátelství kované těžkými časy
Na pozadí všech těchto událostí si však určitě najdete i čas relaxovat – ať už bezcílným kocháním se lokacemi nebo přímo ve svém kempu. To, že osud světa visí na vlásku a je jenom na nás, abychom jej zachránili, na to už jsme ostatně jako hráči zvyklí. Na co už tak moc zvyklí nejsme, jsou společníci, kteří neslouží jenom jako podpora v soubojích. Scénáristi v Larianu odvedli neskutečný kus práce a my tak dostali společníky, kteří mají svoji vlastní osobnost, traumata, historii, vazby a když s nimi strávíte stovky hodin a poznáte je, připadají vám jako skuteční. Ohromnou práci odvedli také dabéři, postavy opravu jako by ožili a v jejich hlase cítíte každou emoci, kterou momentálně prožívají. Vyzdvihnout musím i vypravěče. I když nejsem zrovna fanoušek toho, když se ve hře vyskytuje vypravěč, zde to působilo naprosto přirozeně. Nevím, jestli to bylo skvělým hlasem Amelie Tyler nebo čistě jen faktem, že komentář byl vždycky vtipný a spíše, než o popisování událostí, se jednalo o mírně sarkastické komentáře k ději, ale užila jsem si každou minutu. I když máte velkou kontrolu nad tím, co se děje s vašimi společníky, dost často mají svoji hlavu a aktivně zasahují do vašich rozhodnutí nebo alespoň při nejmenším vám řeknou svůj názor na ně. Mají hádky, neshody – a to kolikrát i sami mezi sebou. A nikdy vám nepřipadá, že hrají pouze podpůrnou roli. Jejich osobní úkoly - každý plný tragédií a konfliktů - jsou neodmyslitelně spojeny s hlavním úkolem, a každý společník je považován za stejně důležitého jako vy, hlavní postava. Je to jejich příběh stejně jako váš. A skutečně – hra vám při tvorbě postavy dá možnost hrát příběh i z jejich perspektivy. A s kým se tedy ve hře vlastně setkáte?
Každý je skutečný originál
Asi nejoblíbenější postavou je Astarion (Neil Newbon) – tajemný bělovlasý elf, který skrývá svou hroznou minulost i děsivou současnost. Hned za ním je Shadowheart (Jennifer English) , krásná temná půlelfka, která přišla téměř o všechny vzpomínky, kromě svého jména, své mise a své oddanosti k hrůzné bohyni Shar. Dále narazíte na charismatického lidského kouzelníka Galea (Tim Downie) , který musí platit velkou daň za lásku (ano, i tu fyzickou) ke své bohyni Mystře. Hrdina prostého lidu, a zároveň zaprodanec své duše, černokněžník Wyll (Lanre Malaolu) se musí vyrovnat se svými rozhodnutími a zjistit, zda je opravdu hrdinou nebo ne. Dále je tu ostřílená githianki bojovnice Laezel (Devora Wilde) , která je plně oddána své královně, svému lidu a poslání, avšak čeká ji těžké vystřízlivění. V neposlední řade je tu oblíbená tiefling válečnice Karlach , která navzdory svému obřímu vzezření je asi nejmilejší a nejoddanější postavou ve hře. Do party také v pozdějších aktech můžete přibrat elfího druida Halsina, naši starou známou druidku Jaheiru, zákeřnou drowku Mintharou, která je plně oddaná Absolutnu či dalšího známého Minsca se svým vesmírným křečkem Boo. Budování přátelství však rozhodně nezávisí na tom, kolik dárečků rozdáte nebo na koho se hezky usmějete. Vaši společníci příběh prožívají s vámi a na základě jejich vlastního morálního kompasu, přesvědčení a povahy, soudí každé jednotlivé rozhodnutí, které uděláte. Každý společník je přitom diametrálně odlišný, a zatímco někteří vás svižně odsoudí za objektivně zlá rozhodnutí, jiní se v nich budou přímo vyžívat . Existují však i taková rozhodnutí, která donutí většinu vašich společníků družinu nenávratně opustit. Kromě společníků můžete do kempu přibrat i jiné NPC postavy, které s vámi na základě vašich rozhodnutí mohou pobývat v campu a zasahovat do příběhu. Také je možnost narazit na pejska Scratche či opuštěné mládě sovího medvěda. Oba můžete pozvat do kempu, kde s nimi s pomocí kouzla „mluvit se zvířaty, můžete promlouvat či si je hladit.
Romance, na kterou nezapomenete
Součástí každé takto velké hry je i romantická stránka. A ani zde na nás tvůrci ani náhodou nešetřili. Vrhnout se do milostných dobrodružství můžete naprosto s jakýmkoliv ze svých společníků (kromě Jaheiry a Minsca) bez ohledu na vaše pohlaví. Má to však háček – musíte si s nimi vybudovat opravdový vztah a pouto, jinak vás bez skrupulí odmítnou. Pokud už s nimi máte vybudovaný solidní základ, někteří vás začnou balit i bez jakékoliv vaši snahy. Obzvláště specialisté na „nezvané“ romance jsou Gale a Laezel. Vtipné je, že vývojáři sami vydali prohlášení, že příliš náruživý společníci jsou vlastně bugem, a v následném patchi to opravili. Otázkou je, kdo o to ale stál. Každopádně romantická linka s každým ze společníků funguje naprosto nádherně a přirozeně. Nic není tlačené na sílu a romance se s postupujícím dějem rozvíjí. Není to tedy jak v jiných hrách, kde dosáhnete na vrchol vztahu s NPC a on po zbytek hry se chová, jak kdybyste ve vztahu vůbec nebyli. Některé postavy jdou do vztahu trochu více po hlavě, jiné si dávají na čas a chtějí si prvně vyřešit svoje vlastní starosti, než vás plně zahrnou do svého života. Je pak jen na vás zda dáte přednost tajemné pomalé romanci s Shadowheart, hořkosladkému vztahu s milou a přímou Karlach, vsadíte na traumatizovaného a sexem manipulujícího Astariona, užijete si milou a doslova kouzelnou romanci s Galem, vrhnete se do náručí hodného a chápajícího Wylla, necháte se vtáhnout do víru submisivity s dominantní a velmi ráznou Mintharou nebo dáte přednost bouřlivé a nefiltrované akci s Laezel. Jako bonus (a zároveň důvod, proč Baldur’s Gate 3 rozhodně není vhodná pro puritány) je pak sladká romance s druidem Halsinem, který je otevřený polyamorii, pokud s tím váš současný partner souhlasí. A pokud se mu dostatečně dostanete pod kůži, odmění vás nezapomenutelným zážitkem. Nápověda – umí se měnit v medvěda. Celkově romance ve hře funguje více než skvěle a rozvíjí se spolu s hlavním příběhem. Každý ze společníků má totiž ve hře svůj vlastní úkol, problém, arch, jakkoliv to chcete nazvat, se kterým potřebuje pomoci. Narazíte tu na těžká témata, jako je náboženské trauma, zotročení a ponižování, zpřetrhané rodinné vazby, zjištění, že celý život žijete ve lži a že vaše celoživotní hodnoty jsou jenom manipulací od lidí, kterým jste věřili. Na vás je pak vaše společníky podpořit, ovlivnit k rozhodnutí, anebo jim věřit, že udělají správné rozhodnutí sami. Každý z těchto úkolů má pak veliký dopad nejenom na průběh hry, ale také na vztah, který se společníky máte. O to těžší je, že nikdy dopředu nevíte, jaké bude mít rozhodnutí důsledky, a tak vás v budoucnu některé mohou velmi nemile překvapit.
Kreativní rozhodnutí jsou zábavná rozhodnutí
Baldur’s Gate 3 má doslova absurdní úroveň interaktivity. Obecně platí, že pokud si to dokážete představit, pravděpodobně to ve hře můžete udělat. Každý úkol, puzzle i boj má nespočet způsobů, jak se s ním vypořádat. Pokaždé, když jsem si myslela, že něco nemůžu udělat, protože mi to hra nedovolí, jsem byla příjemně vyvedena z omylu. Kouzla, dovednosti a fyzická manipulace světem kolem vás otevírají tolik dveří, a to doslova i metaforicky. Můžete rozbíjet chatrné pilíře podpírající budovu, ve které se zdržují nepřátelé, proměnit se v plyn a proklouznout se malými trhlinami ve zdi, nebo použít magii k přesvědčení zvířat, aby se postavila proti svým pánům. Můžete strategicky rozmístit sudy s olejem všude okolo vašich nepřátel a v nestřežené chvíli místo ohnivým šípem proměnit ve výbušné peklo. Vidíte, že vaši nepřátelé mají zrovna večírek? Otravte jim víno. Nebaví vás bojovat? Pak svoje nepřátele přemluvte – třeba i k tomu, aby spáchali sebevraždu. Manipulujte, lžete, cokoliv, co chcete. A pokaždé to bude mít jiný průběh či výsledek. Nelíbí se vám, že v cutscéně zemře nějaké NPC? Tak ji narušte a začněte boj. Kreativně můžete vyřešit i jedovaté výpary či pasti, krádeže a mnoho dalšího. Stačí se jen pozorně podívat, co máte kolem sebe nebo v inventáři, a co by šlo využít. Ale nezapomeňte, že kreativita funguje na obě strany, a ne každý způsob řešení situace může dopadnout dobře. Nepřátelé totiž mohou využívat vaše lumpárny. Takže zatímco byste mohli vypít lektvar síly a strčit bosse z útesu, ukončujíc složitý boj ještě předtím, než začne, celá vaše skupina může skončit v propasti, protože se pod nimi utrhne skála.
Dračák na první dobrou
Duch DaD byl zachycen nejen flexibilitou hry, ale také házením kostkou. Při prozkoumávání světa se neustále provádějí pasivní hody podle vaší dovednosti vnímání, aby se určilo, zda jste si všimli pasti, potenciálního přepadení nebo nějakého ukrytého pokladu. Naštěstí, i když váš postava něco přehlédne, zbytek vaší skupiny by mohl být bdělejší. Děláte také mnoho manuálních hodů, například při pokusu o odemčení zámku, odstranění pasti nebo jednoduše při konverzaci, kdy potřebujete někoho přesvědčit, zastrašit nebo se vylhat z nějaké vyhrocené situace. Tady uplatníte všechny své dovednosti, které získáte při výběru své třídy a pozadí. Někdy získáte jedinečné dialogové možnosti, které nevyžadují žádné hody - jako bard máte třeba často možnost vtipkovat nebo vyřknout občasný kousek poezie, jako ranger můžu udílet rady z divočiny nebo jako čarodějka s divokou magií mám často vtipné hlášky, když se kouzlo nepovede tak, jak jsem chtěla. Celý systém házení kostkou je trochu stresující, protože se nemůžete spoléhat jen na dovednosti, které jste si vybrali a případně vylepšili, ale potřebujete i notnou dávku štěstí. Tím, že děláte volby, které odpovídají vašemu zvolenému pozadí, můžete také získat body Inspirace, které vám umožňují přehodit kostkou a dát další ránu. Roleplaying ve své nejčistší podobě. A upřímně, kdo si během hraní alespoň jednou neřekl, že by bylo mnohem jednodušší, kdyby i v reálném životě za něj dělala rozhodnutí kostka.
Levely a powerplay
Ve srovnání s mnoha jinými RPG má Baldur's Gate 3 poměrně nízkou maximální úroveň postavy. I když zní 12 levelů jako málo, ve skutečnosti tomu tak není. Ve hře také není žádný strom dovedností, jak jsme možná zvyklí z jiných her, ale přitom způsobů, jak rozvíjet svoji postavu, je nespočet. Jediný jakýsi „strom dovedností“ existuje v případě, že se rozhodnete konzumovat další pulce. Počet kouzelných předmětů, se kterými se setkáte během hry, je dost na to, aby naplnil každou polici v Sorcerous Sundries, hlavním kouzelnickém obchodě v Baldur's Gate, stokrát. A mnohé z nich vám dávají nová kouzla a dovednosti, což zcela mění váš vývoj postavy. Existují dokonce i situace, kdy můžete dobrovolně podstoupit chirurgický zákrok, abyste získali podivné nové schopnosti, jako je schopnost automaticky detekovat neviditelné nepřátele. Kdo potřebuje další úrovně, když se můžete proměnit v sovu, seslat kouzlo Zvětšení a pak se vrhnout na nepřítele z velké výšky nebo odemknout každý zámek pomocí kouzla? Navíc díky postavě, se kterou se setkáte brzy na začátku, si můžete za malý poplatek změnit schopnosti nebo dokonce úplně změnit svou třídu, a totéž platí i pro vaše společníky. Občas se ale i se všemi schopnostmi při boji zapotíte, a to obzvláště, pokud máte na nějaký boj omezený počet tahů. Za sebe musím říct, že u mise na záchranu Wyllova otce jsem se pekelně zapotila.
Vizuál a hudba
Jedním slovem – nádhera. Mohla bych hodiny jen chodit po hře a kochat s tím, jak je krásná. Každé stéblo trávy, textura na zbroji, voda i obloha – to vše jen dokresluje celkový požitek, který z této hry mám. Nasvícení je perfektní, lokace jsou přehledné a hlavně – pořád je co objevovat. I při několikátém průchodu prvním aktem jsem narazila na věci, které jsem předtím minula. Je skvělé, že hra vás nevodí za ručičku a nechá vás se ve všem vykoupat a najít si vlastní cestu. A i když v ostatních hrách jsem vyloženě otrávená, když musím lokacemi chodit sem a tam, tady mi to vůbec nevadilo. Při posledním průchodu jsem si dokonce i stáhla mod, který umožnuje volný pohyb kamery, včetně přizpůsobení přiblížení. A tak jsem si hru užila ještě z úplně jiných úhlů. Doslova mi vzala dech. Jako velký bonus počítám i poměrně velkou možnost přizpůsobení ve tvorbě postavy. Výsledná Tav byla opravdu krásná, což jsem opravdu ráda, protože v Divinity II jsem nad vzhledem elfa doslova brečela. Velký bonus patří i hudebnímu doprovodu. Většina melodií mi uvízla v hlavě a bylo nemožné ji z ní dostat. Pamatuji si při prvním průchodu, když jsem se dostala do lokace, kde u vody číhá Harpyje, jen jsem deset minut stála a poslouchala tu úžasnou melodii. To platí i o písničkách. Alfiřin počin Weeping Dawn mě donutil jen s otevřenou pusou zírat a užívat si každou notu melodie. Jestli někdy vydají soundtrack na LP, budu v první řadě na předobjednávky.
Technický stav
Odehrát hru hned po vydání jen s minimálními bugy, které jsou ve většině případů jen vizuální, je snem každého hráče. A s Baldur’s Gate 3 se to stalo realitou. Pokud nepočítám občasno T-pózu nebo divně zkroucené končetiny některých NPC, na mém průchodu se neobjevilo nic, co by bránilo dohrání. Hru jsem vytáhla na maximální detaily na ultra, a to podotýkám, že mám poměrně starší sestavu, kterou postupně omlazuji, ale jde to pomalu (GTX 1070, Ryzen 5 2600X, 32 GB RAM). Šlapala krásně kolem 55 FPS – samozřejmě na FullHD. Pokud si ale budete chtít hru vychutnat na plné detaily s vyšším rozlišením, což osobně doporučuji, a nemáte zrovna nejvýkonnější mašinu, mrkněte se na naši nabídku předváděcích herních počítačů nebo herních notebooků . Za málo peněz získáte skvělý výkon, se kterým Baldur’s Gate 3 poběží plynule bez jediného záseku. UPDATE: Zkoušela jsem hrát i po upgradu na Ryzen 7 5700X a RTX 4070 v QHD rozlišení a teda rozdíl je markantní. Hra šlapala jak po másle a FPS se pohybovaly někde kolem 140.
Doporučené požadavky
Doporučené požadavky pak vývojář formuloval takto:
Grafika: Nvidia GeForce RTX 2060 Super / AMD Radeon RX 5700 xt (8GB+ of VRAM)
Procesor: Intel Core i7-8700K / AMD Ryzen 5 3600
RAM: 16GB
Hra je poměrně velká, počítejte se 150 GB na SSD disku.
Hodnocení:
Pokud máte pocit, že celou recenzi jen pěju chválu, máte pravdu. Nenašla jsem jedinou věc, kterou bych Baldur’s Gate 3 mohla vytknout. Jsem nadšená, že ještě existuje studio, kde si dávají záležet na kvalitě hry, kde poslouchají svoje fanoušky a pružně reagují na jejich podněty a kde je správný herní zážitek prioritou a neskrývá se za paywall. Za svoje peníze opravdu dostanete to, co vývojáři slibují – dokonale napsaný a vytvořený herní svět, s množstvím zajímavých postav, smysluplných úkolů a výzev v soubojích. A to vše zabalené do krásného vizuálu s podmanivou hudbou. A já si dám teď chvíli pauzu od hraní, protože mám v sobě obrovský smutek, že toto obří dobrodružství skončilo, budou mi chybět moji noví kamarádi a celkově cítím, že nyní neexistuje hra, která by tuto obří díru dokázala zaplnit.
P.S. Tahle recenze mi ležela v šuplíku skoro rok, protože vždycky, když už jsem ji chtěla vypustit, tak Lariani vydali nový velký patch s dalším contentem a já začala hrát odznova. Momentálně mám ve hře přes 700 hodin a myslím, že už nemá smysl s recenzí dále čekat. Jsem totiž opět v prvním aktu.
